Takhle se má žít!

24. června 2016 v 21:35 | Lapis |  Postřehy
… aneb jak se velká většina lidí chová, jako by jim z nebe přišlo psaní s návodem na život.

Už dlouho jsem nic nenapsala, snad je to tím, že když nedělám nic do školy, tak pařím… anebo mě prostě přestalo bavit vykřikovat do světa svoje názory - poslední dobou se i můj vnitřní klid trochu rozvířil a nerada hovořím o něčem, na co nemám ucelený názor. Ale k tématu:
 

To nechceš vědět

2. září 2015 v 18:21 | Lapis |  Povídání

Tak neklikej. Anebo tě zvědavost ovládne? Je to jen takový můj názor, kterého se sama bojím. Ano, bojím - od té doby nemám hezké sny.

Je to o toleranci

7. června 2015 v 14:59 | Lapis |  Povídání
Říká se, že člověka nepochopíš, dokud neujdeš míli v jeho botách. Podle mě je to hloupost, protože pouze prožití naprosto stejné životní dráhy se všemi nezdary, zklamáními i úspěchy dokáže vypovědět o duši člověka. Proto nikdy naprosto neporozumíme někomu jinému, protože na světě se nenajdou dva lidé, jejichž životy by byly naprosto stejné - a i kdyby byly, cesta, která začala stejně, se dříve nebo později dostane na křižovatku, kde se rozdělí - protože i kdyby dva životy byly stejné, dvě stejné lidské mysli se nenajdou.
 


Můžu si dělat, co chci.

11. března 2015 v 16:13 | Lapis |  Povídání
Když občas přemýšlím o svém pohledu na život, vnímám ty drobné změny, které nutně musí přijít s každým zážitkem, s každou změnou, s každým vyhuleným brkem. Tenkrát, a není to až tak dávno, jsem byla zmatená z koloběhu života, a jak mám k němu přistupovat. Z pohledu člověka, nebo z pohledu vesmíru?

Zahulíme?

27. února 2015 v 21:19 | Lapis |  Próza

Tohle krátké vyprávění jsem napsala před třemi roky, kdy jsme si s kamarádkou byly po škole zahulit. Viděla nás přitom jakási žena a když jsme odcházely, viděly jsme policistu, který kvapem mířil k místu, kde jsme předtím seděly.


Jednoho nejmenovaného dne a neznámé hodiny odcházely dvě delikventky ze školy debatujíce, co udělají s volným odpolednem. Tu jedna vytáhla sáček s jakousi sušenou travinou a zamávala jí oranžovonohé dívce před očima. Za nadšeného souhlasu a zuřivého pokyvování hlavou se vydaly na známé místo, které dosud policejní hlídky neodhalily. Vylezly tedy uprostřed náměstí na morový sloup a za doprovodu upovídaných holubů ubalily a zahulily. Krutý a nepřející svět však záhy zasáhl.

Chybí mi být zamilovaná

27. února 2015 v 14:00 | Lapis |  Povídání

Občas si ráda vzpomenu na dobu, kdy jsem ještě chodila na základní školu. Tehdy bylo vše tak snadné. Včetně lásky. Tehdy bylo pro mě tak snadné se zamilovat, kolikrát jsem při každodenní projížďce na kole změnila trasu, abych jela kolem domu onoho v naději, že ho aspoň na chvíli zahlédnu. A třebaže to bylo možná pošetilé, svým způsobem mi to chybí.

Itále

26. února 2015 v 22:42 | Lapis |  Fotografie

Nedám na vlastní rady. Přidávám fotky, kde je i můj obličej. Ale dnes mám letní náladu a nejde jinak, než si připomenou cestu do Itále s těma mýma nejmilejšíma :)
Tím se vlastně stává, že projednou přidávám článek, který svým způsobem pro zdejší čtenáře nic neznamená. Vtěšina fotek ani není mé tvorby. Ale je to moje vzpomínka, moje připomenutí - nejúžasnější prázdniny na světě s mými třemi nejlepšími kamarády do pohody i nepohody, do opilosti i neopilosti, do zhulenosti i do nezhulenosti. Snad proto teď na vejšce moc nestojím o nová přátelství. Ta nejlepší už mám :)



Bez hlasu

26. února 2015 v 21:09 | Lapis |  Povídání

Mám za sebou docela zajímavý týden - přišla jsem o hlas.

Začalo to jako nevinné hlídání ségřina čtyřletého synáčka. Bohužel se sestra nějak zapomněla zmínit, že je to její "zlato" nakažlivé.

Den nakonec skončil rychlým přesunem s dítětem do nemocnice s laryngitidou. Přečetla jsem pár článků na netu - prý dětská nemoc, u dospělých se téměř neobjevuje.

Ještě v pondělí ráno jsem byla v pohodě, ale noc jsem zčásti probděla. Bylo mi mizerně. V úterý jsem se probudila bez hlasu.

Nezabiješ

26. ledna 2015 v 13:16 | Lapis |  Povídání

… aneb nový element probudil starého nepřítele.

V poslední době hodně upadám do depresí. Máme psa.

Abyste pochopili, já nemám ráda psy, nikdy jsem neměla a po tříměsíčním soužití se mi zdá, že asi nikdy nebudu. Nevím přesně, kdy tahle zášť přerostla v nenávist, která se po jeho příchodu do našeho domu začala vymykat kontrole. Když jsem byla malá, měli jsme psa. Takového malého zametáka, kterého si sotva pamatuju, třebaže zemřel, když mi bylo okolo patnácti. A abych se přiznala, mrzí mě, že k psům cítím takovou zášť, protože mi (myslím) nikdy nic neudělali. Mám ráda všechno živé (snad ještě kromě pavouků), od hadů a lučních kobylek ke kočkám (ne, ty nemám ráda, ty miluju). Ale psi…

Nadpis

20. prosince 2014 v 0:28 | Lapis

První semestr ukončen

Je to trošku zvláštní, protože mi připadá, že je to jen chvilka, co jsem se poprvé balila na vysokou a najednou budou Vánoce. Skončila jsem vlastně už včera někdy kolem půl jedenácté, kdy jsem dopsala test z oborově zaměřené Angličtiny a vydala se konečně domů (a po cestě spadla ze schodů u autobusáku, taky vtipný příběh).
A jak bych to tak shrnula?

Můj obor mě baví, i když jsem trochu na prášky ze spolubydlící, která přes den spí (chodí sakra vůbec do školy?!) a v noci hraje online hry za neustálého "ubiť yeho". V zápočtovém týdnu (tj. poslední týden semestru, kdy se píše část testů) jsem měla opravdu chuť "upiť yeye" - ano, slečna je Ruska. Nakonec jsem všechny testy (kromě teda té Angličtiny, jejíž výsledky ještě neznám) udělala, takže spolubydlící bude dopřáno ještě pár kol ve World of Warcraft .

Ale obecně je vysoká úplně jiná liga než střední. Člověk se hlavně nevyhne nutné spolupráci se spolužáky (ačkoli jsem se původně snažila s nikým nekamarádit = veškerou svoji sociální interakci vyplýtvám na pokoji). Ale občas prostě nemůžete dojít na přednášku a musíte si najít člověka, který bude té lásky a dá vám ji opsat (aneb na zkoušce může mít neznalost náplně jediné přednášky fatální následky). Taky rozhodně nenechávejte shánění chybějících přednášek na poslední chvíli. V zápočtovém týdnu se všichni učí (kromě spolubydlící, ta jen spí, jí a hraje) a stěží budou mít dobrou vůli.

Jsem strašně ráda, že jsem už doma (i když po tom pádu ze schodů jsem dobytá jak kůň a při chůzi připomínám spíš retardovanou kachnu). Konečně neusínám za zvuků klikání myší a ruských průpovídek, konečně se můžu zavřít v pokoji a nikoho! nemusím vidět… třebaže máme štěně, které je strašně otravné a furt za mnou leze. Jop, nemám ráda psy. Ale prej když bydlíme na samotě, psa mít musíme :-/


K absolutnímu štěstí mi už chybí jen ségra, co přijede na vánoce se zásobičkou zelené přítelkyně. Jupí! Aneb šťastné a hlavně VESELÉ Vánoce :)

Lapis